kontakt
Velkou část života jsem pracoval s grafikou, ale nikdy ne přímo. Grafiky a malíře jsem zaměstnával, k jejich práci se vyjadřoval, ale cítil jsem, že nejsem jeden z nich, že se vyjadřuji k něčemu, co sám neumím, že moje názory nemohou mít váhu. Mrzelo mě, že neumím to, co oni, že nemám ten talent jako oni. Jak jsem jim záviděl a obdivoval je, že dokáží tvořit.
Před několika lety jsme se s rodinou přestěhovali do Saigonu ve Vietnamu a jednoho dne jsem se tam ocitl ve studiu Del Grado, kam chodil malovat můj osmiletý syn, a já, abych se nenudil, jsem si tam při čekání namaloval jeden obraz. Ignacio Del Grado, principál a šéf ateliéru si chvíli můj nesmělý pokus prohlížel a pak mi řekl - Poslyšte, to není úplně špatné, nechcete přijít mezi dospělé? A tak začala má pozoruhodná cesta za malováním, v které pokračuji i po návratu do Čech.
Ve 45 letech jsem začal malovat. Ve 45 letech jsem zjistil, že to možná umím. Nikdo mi to dříve neřekl, já sám sobě bych to nikdy nevěřil. Konečně jsem mohl představy, které jsem měl v hlavě, dostat ven a konfrontovat se s nimi.
Často přemýšlím, zda už není pozdě na to, abych něco vytvořil. Mám tolik představ, ale pocit, už zbývá tak málo času.
Karel Papík
Po čase jsem zjistil, že v naší rodině tohle vlastně není až tak ojedinělý případ. Moje máma mi vyprávěla tenhle příběh o své mámě, tedy mé babičce, Věře Hendrychové.
Rodina Hendrychů byla docela bohatá, měli továrnu na laboratorní přístroje. Válku přežili, ale pak přišel bolševik, továrnu jim sebral a mého dědečka, dříve majitele, tam nechal pracovat jako účetního, aby pěkně viděl, jak jde firma ke dnu. Děda se brzo utrápil a rodina zůstala na mizině. Babička neměla moc možností jak vydělávat a živit rodinu. Ještě horší ale bylo to, že státní bezpečnost ji pořád co chvíli brala na výslech, snad proto že byla mimořádně krásná, snad proto, že byli prostě zlí. Po jednom takovém výslechu už toho babička měla dost a podřezala si doma žíly. Podařilo se ji zachránit, ale bohužel ze všech těch psychických muk u ní propukla schizofrenie, zjevoval se jí "Pan Tvář" a říkal jí, co má dělat. Pro rodinu, tedy moji mámu a jejího bratra to bylo hodně těžké období. V rámci terapie jednoho dne moje babička začala malovat. A po nějakém čase se ukázalo, že její obrazy jsou zajímavé a žádané. Věra Hendrychová začala vystavovat ve Španělsku, Velké Británii, USA, Německu, její obrazy se prodávaly v Japonsku a ona mohla živit rodinu.
Věra Hendrychová